V dospělosti do mého života kvůli dost hektické práci přišla velká rána. V roce 2013 se objevila rakovina děložního čípku. Uvědomila jsem si, že musím něco zásadně změnit. A tak jsem skončila s kariérou ředitelky v silně mužském business světě a začala jsem se věnovat sama sobě. Chodila jsem čerpat sílu do přírody, o 100 % jsem změnila svou stravu a svou léčbu jsem podpořila bylinkami.

Když byl můj zdravotní stav už téměř v pořádku, moji oslabenou imunitu přepadla borelióza a encefalitida s téměř fatálními následky. V tomto období jsem seděla hrobníkovi na lopatě. V noci, když všichni usnuli, jsem se s nimi v duchu loučila. Cítila jsem, jak moc je mé tělo slabé a já odcházím, má duše byla na vlásku. Zažila jsem zvláštní spojení s Bohem a s celou jednotou. Prosila jsem, abych tady ještě nějaký čas mohla být. Toužila jsem tu být pro svého syna a taky jsem chtěla cestovat, vidět svět! Slíbila jsem si, že pokud se uzdravím, tak budu s láskou a vděčností léčit lidi i zvířata tak, jak jen budu moci.

Dnes mám ale pocit, že největší šanci vlastně dostalo léčení mé vlastní duše, mého já.

Nikdy nezapomenu na tu radost ze života, když jsem se vracela z nemocnice. Jen lidé, kteří něco podobného zažili, si umí představit, co vše si člověk vlivem takových zkušeností uvědomí! Prožitek fyzické i mentální smrti mi absolutně změnilo myšlení. Když zažijete takovou blízkost smrti, už vlastně není čeho se bát. Vrátila jsem se k sobě jako k člověku. Od té doby hledám už jen cesty k tomu, jak se lépe vidět a vnímat se. Není vůbec sobecké, pokud ještě před vztah s jinými zařadíte vztah sami k sobě. Naopak, sebe sama by člověk měl mít rád nejvíce. A i já se to učím dennodenně.